Značka Vopetka začala vznikat pomalu a nenápadně. Vlastně si cestu ke mně našla sama.
A jak to tedy bylo?
Zrodila se jednoho večera, protože jsem cítila, že je načase si své ušité kousky začít značit. Bylo jich totiž čím dál víc a pomalu nám začaly plnit skříně. A protože jsem šila na své děti praktické a originální kousky, chtěly je na svých dětech vyzkoušet i kamarádky. Oblečení se líbilo nejen jim a jejich dětem, ale postupně si začaly všímat další a další maminky. Ale to už předbíhám, ten příběh totiž začal o mnoho let dříve.
Tvoření bylo vždy součástí mého života, stejně jako ruční práce. U pletení, háčkování, vyšívání jsem nikdy dlouho nevydržela, ale z šití se stala nutnost. Jelikož jsem až tak moc nevyrostla a neměla typicky konfekční postavu, byla jsem nucena si oblečení upravovat. Na střední škole jsem ještě více využila své kreativity a pustila se do přešívání. Tvořila jsem si zajímavé módní kousky, díky kterým jsem dost často vyčnívala z davu. Moc mě to bavilo a občas mě zamrzelo, že mi nevyšla přihláška na dámskou krejčovou, abych své dovednosti vypilovala. Ptáte se proč? Protože se ten rok nepřihlásilo na obor dostatek studentů. To mě ale neodradilo a sbírala jsem zkušenosti za šicím strojem jako samouk.
Intenzivněji jsem opět začala šít na mateřské. Před deseti lety ještě nebyl tak velký výběr látkových plenek a klasické bavlněné čtverce mi přestávaly vyhovovat. Chtěla jsem něco více praktického pro svého synka, co začal aktivně objevovat svět. Hledala jsem kvalitní materiály a asi poprvé jsem slyšela o atestaci materiálů pro děti do tří let. Tak jsem si našila AIO plenky.
U syna se v roce objevil atopický ekzém. Jeho pokožku dráždily umělé materiály, těsné lemy u pyžam i mikin. I přestože jsem přešla na praní v mýdle, přestala používat máchadlo, tak k velkému zlepšení nedošlo. Objednala jsem si první 3 kila kvalitního bavlněného úpletu od české firmy s atestem, který zaručoval co nejnižší obsah škodlivých látek používaných při výrobě. Ty 3 kila znamenala devět metrů látky, menší odběr nebyl možný, takže syn měl pyžámek na čtyři roky. Z kvality materiálů jsem byla nadšená! Nedocházelo k rychlému oprání, žmolkování, a díky správnému pokládání střihu na látku, ani k žádnému překrucování švů. Lemy jsem kupovala více jak z devadesáti procent bavlněné, takže minimálně dráždily ekzematickou pokožku. Syn se brzy díky dietě a spoustě těchto drobných opatření atopického ekzému zbavil, ale u mě vznikla závislost na šití. Začala jsem šít téměř vše. Od trenek, které v tu dobu v malých velikostech byl problém sehnat, přes trička, mikiny, kalhoty i bundy. Přišly první pokusy o vlastní střihy.
Když se mi narodila dcera, našila jsem si nejen plenky, ale i bodyčka, kabátky, mikiny. Pak také tepláčky a kalhoty, protože po vyšetření kyčlí, dostala ortopedickou pomůcku – Frejkovu peřinku. Což je vlastně takový polštářek, co udržuje nožičky od sebe a pomáhá správnému usazení kyčelního kloubu. Takže pohodlné kalhoty se stali nutností, neboť jinak peřinku neoblékla. Její stav se však nezlepšil. Nakonec jsem po hospitalizaci v nemocnici, odjížděla s dcerou v sádrové spice. To znamenalo, sádra od pasu po kotníky. Protože byl právě podzim, řešila jsem, jak ji se sádrou obléknout, abychom mohli alespoň na chvilku ven. Tak vzniklo pár speciálních kousků oblečení - tepláčky, softshellové kalhoty apod., které jsme později ještě využili, když nosila Pavlíkovi třmeny.
Musím říct, že šití bylo pro mě v tu dobu trošku jako terapie. Bylo to hodně náročné období, kdy dcera minimálně spala. Budila se téměř každou hodinu s pláčem a já střídavě masírovala bolavé bříško, hladila a chovala ji na rukách. Často jsem místo chvilkového spánku šla k šicímu stroji a tvořila. Pak jsem zapomínala na únavu, obavy i strachy, jak to dopadne.
Naštěstí to dopadlo dobře a místo hrozící operace, následovali třmínky. Zanedlouho jsem jí již šila první sukně, aby mohla tancovat :).
A protože šitých kousků přibývalo závratnou rychlostí, tak jsem zatoužila si je nějak ,,podepsat“. Chtěla jsem název, který bude nějak spojený s tím, co nejvíc miluji, kdo mě inspiruje a pořád žene vpřed - mé děti, má rodina. Zkombinovala jsem tedy slabiky z jmen dětí, své i manželovo. Tak vznikla Vopetka.
Začala jsem se učit konstrukci střihů, abych oblečení ještě více přizpůsobila svým představám. A hlavně jsem tím získala možnost, udělat oblečení na míru a zajistit, aby ,,rostlo“ s dětmi. Tak nosí děti kalhoty dvě sezony, stejně jako mikiny, bundy a trička někdy i déle. Mám prostě ráda, když oblečení vydrží co nejdéle, je praktické, a i po mnoho vypráních stále hezké. Navíc z materiálů s atesty pro děti do tří let!
To vše se líbilo i mým kamarádkám a začali mé oblečení také testovat. Díky jejich nadšení jsem začala uvažovat o možnosti podnikání. A tak jsem se po mateřské vydala za svým snem, živit se tím, co mě baví.
Snažím se, aby každý mnou navržený a zpracovaný kousek byl něčím originální, byl pohodlný a zároveň, aby co nejdéle sloužil svému účelu. Proto vybírám kvalitní materiály s atesty a dávám přednost především těm evropským. Já jen nešiji, dělám řemeslo. U nás v rodině, se vždy říkalo heslo „ Když něco děláš, dělej to pořádně“, toho se držím. Takže pečlivost je u mě na prvním místě. A téměř všechny zbytky látek z výroby se snažím využít a zpracovat. Protože nechci vyrábět odpad, ale hodnoty. Odpadu v textilní výrobě je víc než dost!
Děti jsou mi ohromnou inspirací, taky největšími kritiky a zároveň propagátory mé módy. Bez nich a bez mého manžela, by Vopetka nebyla tím, čím je.
.
